Jarním Šluknovskem 2012 - Jakub Karč

Honza Suchomel:
Jak se vyhrává stovka Jarním Šluknovskem 2012





  Start měl být v někde Josefově Dole, v pátek koukám do IDOSu naspojení a zjišťuju, že bych měl už vyrazit, abych to vůbec stihnul. Cesta bude trvat asi 5 hodin a bude se xkrát přestupovat,Josefův Důl je opravdu konec světa. Takže spojení Olomouc-Pardubice-Železný Brod-Tanvald-Smržovka-Josefův Důl. Nedáse nic dělat, žádná zkratka tam nevede, ale loňské Šluknovsko mě nadchlo, takže je jasné, že se pojede. Loni to byla moje třetí a zároveň první opravdová terénní stovka, velký rozdíl oproti Malohanácké anebo Černohorským Šlápotám.

   Někde před Tanvaldem potkávám ve vlaku prvního účastníka.Gábor Héver z Maďarska, ten měl cestu ještě mnohem mnohem delší.Bohužel se naše jazykové schopnosti moc nepotkávájí. Gábor umí trochu Slovensky a Anglicky, umí dobře Němčinu, ale s tou u měnepochodil. Po příjezdu do Josefova Dolu byla hospoda prázdná, nikde nikdo, trochu mě to znejistilo, jestli jsme tu správně. S Gáborem projdeme celým městem, až konečně najdeme místo, kde seještě vaří, Penzion Savoy. Pan hoteliér udělá tu chybu, že se zeptá, kam jdeme a pak ještě jednu, když se po naší odpovědi, že někam k Rumburuku, zeptá kde že budeme dneska spát. Pak už nezbývá, než mu vyzradit celou tu hrůzu, co nás čeká, a ukázat mu propozice s trasou. Je z toho trochu v šoku, zděšeně si ten papír bere a odbíhá to ukázat  do kuchyně. Pak říká, že tu nahořeje ještě spousta sněhu a že tu trasu musel vymyslet nějaký šílenec. V obojím mu přitakávám, protože má pravdu. :-)

  Po jídle se vracíme do hospody, která už praská ve švech, spousta lidí se tam nevlezla a tak zakempila venku. Je tu mnoho známých tváří. Od těch, co se budou prát o přední pozice, jako třeba Pavel Čopjan,Honza Martyčák nebo Milan Mikulášek, až po ty, co to půjdou pěkněv klidu, jako Andrea, Hynek nebo Jirka. Je tu také spousta Maďarů v čele s Mártonem Dánielem, s kterým jsem šel stovku Za povidlovým koláčem minulý týden. Po chvilce začíná u Egona registrace, pak už se jenom sbalit, dát batoh organizátorům do auta a směle vyrazit.


 


START Josefův Důl - 59 šílenců vyrazilo na trať
foto Egon Wiesner


    Vyrazilo se opravdu směle, po Egonově odstartování se první skupinka asi 10 lidí tryskovým tempem odpoutala od zbytku účastníků a zmizela v temnotě. Běžím někde na konci té skupinky,všichni to samozřejmě přepalují, snad kromě těch dvou vpředu, cojdou ale jenom padesátku. Naštěstí už asi tak po kilometru se na trati objevuje sníh, který většině běžců schladil horké hlavy i tempo na přijatelnou úroveň. Šlapeme si to pohodově nahoru a já začínám poprvé a ne naposledy litovat, že jsem si nevzal hůlky.Sníh je nějak moc hluboký. Taky se mi rozvazují boty, dře mě oblečení a na zádech mě tlačí uzávěr od hydrovaku, nic moc začátek. Po kontrole u vodopádu už není stoupání tak hrozné, začínám se vydýchávat a uklidňovat.

   Sleduji, že i ostatním to moc rychle nešlape. Po chvilce docházím první lidi, co to ze začátku moc hnalii a mezi nima je i Honza Martyčák, jde dnes nějak podezřele pomalu. Předbíhat se mi ho ale nechce, protože by to znamenalo vyjít mimo vyšlapanou stezku do hlubokého sněhu, nechci plýtvat silami hnedze začátku, bude to ještě moc dlouhé. Chvilku tak kráčíme pěkně zasebou, když tu slyším, že mě nekdo dobíhá zezadu, chvilku šlape zamnou, pak ho to přestane bavit a klidně nás všechny v tom hlubokém sněhu předběhne. Vypadá, že se ani moc neboří, jako když levituje. Je to Milan Mikulášek, nemá ani čelovku, jen baterku v ruce, ani elasťáky, žádnou super výbavu, ale běží si v tom hlubokém sněhu neuvěřitelně lehce. Zkusím se ho chytit, když mi to tam vedle takpěkně vyšlapal a taky celou skupinku předbíhám. Bohužel jsem se Milana vydržel držet asi jenom 200 metrů, pak už se to nedalo udýchat. :-))

   Tím pádem jsem na dlouho osaměl, naštěstí mám gps, takže vím tak zhruba, kam jít. Cesta se vlní po hřebeni, moc se to neboří, už celkem vím kam šlapat a kam ne. Po Kysucké stovce mám cit pro sníh jak slečna Smilla, takže se do vody pod sněhem propadnu asi jenom pětkrát. Stejně jsem chtěl vyzkoušet jak rychle ty nové boty uschnou. Jenom začíná být nepříjemná zima z venku na bundě mám škraloup ledu. Kontrola na Sněžných Věžičkách, kde semusí vylézt po žebříku, který je pro změnu taky obalený ledem, je trochu adrenalinová.

 

10 km Sněžné Věžičky 1070 m.n.m  - na hřebenu je stále plno sněhu
foto Gábor Hevér


10 km Sněžné Věžičky 1070 m.n.m  - namrzlý žebřík dává účastníkůmzabrat
foto Gábor Hevér


   Po návratu z Věžiček na trasu jsem chvilku zmatený, protože tam,kam si myslím, že mám jít, vidím nějaká světla. Světla po chvilce přiběhnou a je to Honza Martyčák a Petr Barcal, ptám se jich, co blbnou a že prý vynechali kontrolu. No jono, spěchej pomalu.

    Takže zase sám, po stopách těch přede mnou přes Holubník až k Ptačím Kupám, tady má být kontrola. Kontrola tu je,ale nějak vysoko, jak to tam ten Olaf dostal? Nevěřím, že umí vyskočit tak vysoko. V cíli mi to vysvětlil, že tam asi bylo o půlmetru víc sněhu. Nějak se tam vyškrábu, očárkuju si itinerář aběžím dál. Dál se to ale začlo kazit, ještě vidím rozcestník Pod Ptačími Kupami a dál už nic. Vyšlapaná cesta tu sice je, ale vede nějak jinak, než ukazuje gps. Chvilku se rozhoduji a pak si řeknu,že to zkusím radši podle gps. Ta ukazuje, že vlevo by měla být značka. Samozřejmě vlevo je tak akorát prudké stoupání někam nahoru, po čtyřech tam vylezu a nikde nikdo. Dole ale vidím nějaké čelovky, které se udiveně otáčejí ke mně nahoru. Seběhnu k nim dolů a ejhle, zase Ptačí Kupy! Se to tu mělo jmenovat spíš Sněhu Kupy. Po chvilce se ukazuje, že ty dvě udivené čelovky byl Petr Barcal a Lazslo Barta z Maďarska, o kterém Petr prohlašuje, že onví kudy. To jsem tedy zvědav, tady už to znám, zase Pod Ptačími Kupami a kam teď? Chvilku to s gpskama a s Laszlem konzultujeme a tentokrát se rozhodujeme, že se budeme držet stop. Stopy jsou ale bohužel vidět jenom ve sněhu a ten už není všude, takže po nějakédobě už nemáme ani stopy, ani cestu. Prostě jenom mlha všude kolem. Nezbývá než určit kurz podle gps a nějak se terénem prodratna cestu. Po pár akčních propadnutí se do smrčků a dalších úžasných zážitcích v nočním lese plném sněhu, kamenů a větví sekonečně dostaneme na betonovou cestu a všichni doufáme, že tím tyhle zážitky končí.

Po chvilce nás dobíhá Honza Martyčák s ještě jedním klukem. Honza nevypadá zrovna moc nadšeně, hluboký sníh mu radost opravdu nedělá. Cesta začíná zvolna klesat, takže se rozbíhám, drží se mějenom Laszlo a společně dobíháme na první občerstvovačku do restaurace v Oldřichovském Sedle. Tady je velmi živo, sedí tu všichni organizátoři, Olaf, Egon, Martina a Petr s foťákem.

 

25 km Oldřichovské sedlo - Honza Suchomel a Lászlo Bárta dobíhají do sedla
foto Egon Wiesner


     Olaf říká, že prý jsme asi čtvrtí, to není špatné. Naštěstí tu taky  mají auto s batožinou, takže se převleču, do lepšího prádla, které nedře, měním baterky v čelovce, dám pivo, upravuji si batoh, aby netlačil, zavazuji tkaničky, aby se nerozvazovaly. Než ale tohle všecko provedu, tak se do restaurace nahrne spousta lidí. Přibíhá Honza Martyčák s tím, že zase bloudil a že to balí. Přichází taky Petr Barcal a Pavel Čopjan. Oba jsou nějací rychlí, než to pivo vypiju, tak jsou už všichni i s Laszlem na cestě dál.

 

  30 km Oldřichovský Špičák- nekonečné žebříky na vrchol Špičáku
foto Gábor Hevér

     Neodběhli mi ale tak daleko, takže se na ně v kopci rychle dotáhnu a tahle skupinka čtyř nám vydrží až někam pod Lysý Vrch, kde necháváme Petra trošku vzadu. Na Lysém Vrchu je Olaf s autem a  má v něm nekonečně jídla! Jenže Pavel a Laszlo jdou po chvilce dál a mě nezbývá, než tuhle hostinu taky opustit. Podle Olafa je totiž naše skupinka na třetím místě,když se nepočítají ti dva první, co běží jenom polovinu trasy. Mněje ale jasné, že ty první dva nemáme šanci dohonit, takže se není moc kam hnát. Přesto se ale ženeme, ženeme tak, že v Hrádku nad Nisou doženeme Milana Mikuláška. Ten jak nás zmerčí, tak sice hned zmizí, ale i tak mě to potěšilo, jsem myslel, že ho uvidím zas ažna Krakonošově stovce. :-)


 


36 km Lysý vrch - občerstvovačkana polských hranicích
foto Egon Wiesner

  Na kontrole v Hrádku se nemá cenu moc zdržovat, zvlášť když je Milan tak blízko, takže rychle razítko, vyměnit ponožky a běžím za Milanem. Když odcházím, přichází další člověk, kterého neznám,říká že už stihl zlomit jednu hůlku. Rychle za mnou vyběhne ještě i Laszlo, jenže pak se zastaví, že tam nechal gps a utíká zas zpátky nahoru do nádraží.

   Následující kilometry se nesou ve znamení stíhání Milana, stále větší deprese z toho, že ho nemůžu chytit a následných zábavných zážitků v Německé části trasy. V Hrádku totiž začínají i kratší trasy téhle akce, takže je tu spousta dalších účastníků. Není tedy problém se zeptat, jestli tu neviděli někoho běžet přede mnou. Probíhá to asi takto: běžím, běžím, běžím co todá a pak se ptám, odpověď zní: "jojo, někdo tu klusal, asi to budou tak dva kilometry" Takže běžím, běžím, běžím dál, pak se zase ptám a odpověď zní:"no byl tu, ale už je to dlouho, ten už bude tak pět kilometrů daleko. Po téhle odpovědi to vzdávám, jsem úplně vyřízený a hodně zpomaluji. Zpomaluji tak, že jsem nejenomne chytil Milana, ale dochází mě Pavel, Laszlo a taky ten člověk s jednou trekovou hůlkou. Člověk s jednou trekovou hůlkou se jmenuje Martin Šebánek a věnuje se vícedenním nonstop adventure závodům. Říká, že už byl i na šestidenním závodě a že za těch šest dní spal asi sedm hodin, tak ten se asi hned tak neunaví. Martin taky přesně ví, kudy se jde, je skvěle připraven. Říká, že teď seběhneme dolů do Kurort Oybin jenom proto, abychom pak zas mohli stoupat nahoru na Hvozd (Hochwald). Jezdí tam prý i nějaký vláček. Seběhneme tedy do Oybinu, tady je kontrola, v rozpisu je napsáno: "razítko z nádraží nebo opis nadmořské výšky".

 

63 km Oybin - skalní města u Oybinu v dubnové chumelenici
foto Gábor Hevér


Na nádraží ale není žádná pokladna, kde by někdo dával razítko, takže se rozhodneme pro opis. Pavel si všimne nápisu na zdi s nadmořskou výškou. No super, teď už jenom mít tužku, kterou to opsat. Pavel ale vyřeší i tohle, na parkovišti požádá nějakou německou slečnu, která umí anglicky, jestli by nám nepůjčila tužku. Ta na nás chvilku zírá a pak nám dá tužku, zapíšeme si nadmořskou výšku a běžíme dál. Bohužel, Laszlo se někde zdržel,pravděpodobně si něco fotil a přibíhá zrovna když děkujeme slečně a odbíháme. Přesně jak Martin předpovídal, nás teď čeká stoupání na Hvozd, je to úmorná dlouhá stoupající silnice. Naštěstí nás dobíhá Laszlo a postará se o rozveselení. Povídá, že vůbec nevěděl, co má na té kontrole dělat. Že si neuvědomil, že už je v Německu a tak postupoval stejně jako v Čechách. Prostě zastavoval lidi a ukazoval jim itinerář, ať mu přeloží co tam je napsáno, do angličtiny. V ČR, pokud měl štěstí, že zastavil anglicky mluvícího, tak se dočkal. Bohužel v Německu lidi sice uměli anglicky, ale s českým itinerářem si neporadili. Proto se asi tak zdržel a doběhl zrovna když jsme se loučili se slečnou, co nám půjčila tužku. Dál budu citovat Laszla: "Jsem viděl, že se tam loučíte s tou holkou, tak jsem k ní doběhl a ona mi automaticky dala do ruky tužku. Vůbec jsem ale nevěděl, co mám s tou tužkou dělat. Pak jsem viděl, že má v autě nějaké sušenky, tak jsem sichtěl vzít. To se jí ale nelíbilo a ptala se, co to dělám. Tak jsem se ptal: 'You are not checkpoint?' a ona: 'What is checkpoint?' " Hodně nás to pobavilo. :-))

    Stoupání na Hvozd bylo nekonečné a mně tady docházely síly. Začínal jsem litovat, že jsem si z Olafovy bezedné občerstvovačky nevzal taky něco na cestu. Tady někde nám zmizel Martin, který měl nejvíc sil. Místo Martina se ale nahoře na Hvozdu objevil Ján Filip Kotora (dále JFK), 20tiletý Slovák, o kterém jsem si myslel, že je na prvním místě někde hodně daleko. Bohužel ale zabloudil a teď nevěděl kudy. Po pár zmatcích a zbytečném znovu seběhnutí a vyběhnutí schodů jsme seshodli na správné cestě a pokračovali směr Krompach. Tady jsem byl už úplně mimo, naštěstí mi Pavel Čopjan řekl, že za dva kilometry bude hospoda, takže jsem se překonal a nějak jsme se tam doplazili.



 

66 km Hvozd - vedoucí čtveřice zbíhá nebezpečnou cestou z Hvozdu
foto László Barta


   Hospoda v Krompachu nebyla nic moc, ale když je hlad, tak se nedá vybírat. Dozvěděli jsme se ale, že Milan Mikulášek tu ještě nebyl. Buď proběhl, když tu ještě nebyl pořadatel, a nebo taky někde zbloudil. Pořadí na špici se stále mění, teď to vypadá na první místo Martin Šebánek, pak JFK a pak naše trojka: Já, Laszlo a Pavel. Dali jsme polévku a vyrazili. Tady se Pavel Čopjan zakecal s někým, kdo šel kratší trasu a my s Laszlem jsme mu trochu poodběhli. Cesta po hranici byla fajn až do Waltersdorfu. Tam jsem viděl v kopci Olafa, jak kráčí dolů a pod kopcem Egona s Laszlem u ohníčku. Pěkná kontrola, Egon nabízel buřty k opečení, ale to jsme všichni odmítli, že není čas. Místo toho, jsem Egonovi upil z jeho lahve vodky. Moc dobrá, Egone. :-) Kdybych ale tušil, kam povede trasa dál, tak bych určitě nezůstal u jednoho kalíšku.   

   Odcházíme s Laszlem z kontroly a zrovna dobíhá Pavel, ten se tam moc nezdržuje a po chvilce jde za námi. Jdu za Laszlem po pohodové silnici, když tu najednou Laszlo odbočuje do lesa, šipka tam vede, tak je to asi správně. Bohužel to je správně, jenže cesta teď vede přímo nahoru severním svahem vrcholu jménem Luž. Zpětně můžu říci, že tohle bylo s daleko nejhorší stoupání celého pochodu.

 

75 km Luž- megakrpál po hranici absolvovali někteří již za tmy druhé noci
foto Gábor Hevér



  Člověksi musí dávat bacha, aby neuklouzl, protože pak by se zastavil asiaž dole a to by znamenalo stoupat to celé znovu a to bych už asipsychicky nedal. Cestou nahoru si vybavuji pána z pensionu v Josefově Dole, který povídal něco o šílenci, který navrhl tuhle trasu... Laszlovi to ale problémy nedělá a jeho vzdálenost ode mě se celkem rychle zvyšuje. Za mnou se naopak blíží Pavel, který si pomáhá trekovými hůlkami. Po asi čtyřech pauzách na sebrání dechu jsem konečně nahoře. Děsně tu fouká, takže rychle zapsat kontrolu a pak hurá dolů, tentokrát už ne přímo kopcem ale hezky serpentinami. Seběh mi jde, dole jsem za chviličku a běžím dál i po rovině. Dobíhám nějakého člověka, který ale jde také hodně rychle a sem tam i popobíhá.
Z dálky ho pozoruji a vidím, že nemábatoh a má vysoké kotníkové boty, to tedy nebude účastník tohohle závodu. Se k němu přiblížím a on mi říká: "hello". Aha, cizinec. Chvilku s ním komunikuji a ptám se, jestli tu neviděl běžet nějakého Maďara. Říká, že neviděl. Ještě chvilku komunikujeme , jámu popisuji Maďara a on pak zvolá: "It's me!". Nojo no, po probdělé proběhané noci, někde na 80.km už mi to tak nemyslí. Nepoznám ani člověka, s kterým už několik hodin jdu. Batoh samozřejmě má, jensi přes něj hodil větrovku, protože na Luži děsně foukalo. Vysokým botám se divím stále, ale očividně to není o botech, jako spíš o lidech, co je nosí. Laszlo v těchhle pohorkách dokáže běhat obstojně rychle a hlavně hodně dlouho.

 No a tak pokračujeme zase spolu, tentokrát už jenom ve dvou.Pavel zůstal někde za námi a před námi jsou jenom dva lidé, Martin Šebánek a JFK. Neuvěřitelné, nikdy bych nečekal, že budu takhle vpředu v takhle pozdní části závodu. U odbočky na Jelení skálu ale uvidíme, že nás někdo dobíhá. Ten Pavel se nezdá, říkám si. Jenže on to není Pavel, on je to JFK! Zas běžel někam, kam běžet neměl.Společně si tedy odškrtneme kontrolu na Jelení skále a seběhneme do Jedlové. Tady jenom doplním vodu a hned s Laszlem mizíme směr Stožec. JFK se zdržuje trochu déle, asi musí nabrat síly po dalším kufru. Předpokládám ale, že nás stejně doběhne, běhá mnohem rychleji, než my všichni dohromady. Bohužel si ale málokdy vybere správný směr běhu, čímž tuhle výhodu spolehlivě eliminuje.

   Malý Stožec je prostě hromada zmrzlých kluzkých kamenů, vylezeme nahoru a nikde žádnou kontrolu nevidíme. Jediné, covidíme, je další, ještě větší hromada kamenů hned vedle. Lazslo zamíří tím směrem a vida, je tam kontrola. Cestou ze Stožce se vyfotíme a pak potkáváme JFK, zas tak moc se nezdržel a za chvilkunás dohání.


 

88 km Malý Stožec - jeden z vítězů Honza Suchomel slézá suťovým polem
foto László Barta


   Kolem padá na zem takový ten sníh, co vypadá jako kuličkypolystyrénu, tohle mě už ale nemůže rozházet. Na těchto akcích, jetřeba počítat se vším. Laszlo s tím samozřejmě taky počítal aproto si vzal foťák a nadšeně tu spoušť fotí. Ach, tihle turisti..:-)

   Další kontrola by měla být Vápenka, tam dobíháme právě ve chvíli, kdy tam Olaf tu kontrolu připíná! To by mě zajímalo, co tudělal Martin, když tady tu kontrolu marně hledal. Olaf taky říká, že se našel Milan Mikulášek, že bloudil v Německu, ale že už jezase na trase a že je asi 20 minut za námi. Říkám Laszlovi: "Wemust hurry!", a nasazuji rychlejší tempo. Nechat se teď předběhnout rozhodně nehodlám. Rychle nahoru nad Vápenku a pak dolů do Kyjova. Tady se mě Laszlo pořád drží. JFK je kousek za námi, vypadá dost vyčerpaně, zřejmě ten začátek kapánek přepálil a bloudění ho dorazilo. Já se ale dívám dopředu a co nevidím. Kousek před námi si to Kyjovem štráduje postava s jednou holí! Jestli to není nějaký místní děda, tak to musí být náš známý adventureracer.

   Takže prohodím k Laszlovi: "We must catch him!" a běžím za ním. Laszlo ale neběží, už nemá moc chuti do závodění. Doběhnu Martina, ten mi říká, že hledal kontrolu po celé Vápence a pak prý ještě v Rybništi, kde vůbec neměla být, hodně se tím zdržel. Jeho jediná hůl se už taky rozpadá. Nemá špičku, je tedy trochu kratšíale pořád ještě funkční. Ptám se ho, jestli má ty hole z Tesca, říká že z Tesca ne, že jsou z Lidlu. :-) Takže klábosíme, klábosíme, říkám mu, že se Milan Mikulášek blíží. Martin říká, že zadarmo mu to nedáme a tak běžíme dál a ani si nevšimneme, žeběžíme špatně. Naštěstí tu gps kontroluji docela často. Vracíme sena správnou cestu zrovna, když po ní jde Laszlo. Laszlovi zasodběhneme a pak už přichází poslední stoupání pochodu směr Vlčí hora. Nahoře ale chybí kontrola, což nás trochu zdrží. Olaf to nezvedá, tak běžíme dál. Olaf mi volá někde pod Vlčí horou, říkám že tam není kontrola a pak Martin někoho spozoruje, jak za námi sbíhá. Podle bílé čepičky to vypadá na Laszla. Zařazujeme s Martinem vyšší rychlost, už jsme se dohodli, že do běhneme společně, nikdo už nemá náladu se ke konci nějak moc honit. Jenže honit se musíme, bílá čepička byla hodně blízko. Blízko je ale i cíl, tady už to poznávám, je tu odbočka doprava. Zelená turistická, kterou jsem loni v noci minul a běžel pár kilometrů rovně a pak bloudil v lese. Tentokrát je ale den, mám gps a mám Martina, takže přehlédnout odbočku nehrozí. Za odbočkou už jenom kousíček lesem a pak Valdekem a jsme v cíli. Lidi tleskají, já si sedám a nemůžu se zvednout. Martin vypadá v pohodě, njn tihle adventure roboti... Čas 19:54, po pár minutách dobíhá Laszlo. V cizí zemi, v pohorkách, cestou se zastavoval a fotil a přesto třetí místo jen pár minut za námi, těžko k uvěření. Po čtvrthodince je tu JFK a minutu za ním Milan Mikulášek. Ten působí až nezdravě nadšeně, bloudění v Německu na něm nezanechalo žádné psychické následky. Říká, že si to moc moc užil a že i počasí bylo super. Fyzicky vypadá, že by mohl klidně běžet zase zpátky do Josefova Dolu.



 


111 km CÍL- Camp Valdek
foto Dušan Petráš


  Pak dvě hodiny nikdo a pak teprve Pavel Čopjan. Je nějaký bledý, tak septám, kde se zdržel. On se zase ptá, jestli jsme ho neslyšeli pískat. Prý nevěděl kudy se má slézt z Luže a tak si to namířil mimo cestu přímo strmým svahem. Bohužel ale uklouznul a sletěl dolů. Nemohl se pak zvednout a tak pískal. Nikdo ho ale neslyšel atak se nakonec stejně musel zvednout sám. Klobouk dolů, že vůbec v takovém stavu dokončil. Další účastníci přicházeli celou noc a pak ještě ráno. Celkově dokončila polovina, tj. třicet ze šedesáti startujících. Poslední došla Katrin Behrend z Německa vneuvěřitelném čase 39 hodin a 28 minut!

    Bylo to těžké, ale uběhlo to hodně rychle. Díky Egonovi,Olafovi a dalším za pěknou akci. Díky Laszlovi, Pavlovi, Petrovi a Martinovi za společnost na trase. Kdo to dočetl až sem, už určitě pochopil, že lepší náplň víkendu neexistuje. Všem doporučuji! :-)


VÝSLEDKY111km / 3700 m

FOTOGRAFIE EGON WIESNER

FOTOGRAFIE LÁZLÓ BARTA (HUN)

FOTOGRAFIE GÁBOR HEVÉR (HUN)

FOTOGRAFIE DANIEL ROSECKÝ

FOTOGRAFIE DUŠAN PETRÁŠ

FOTOGALERIE SMACKSNOUT