Olaf Čihák

JARO 1993
VZPOMÍNKA NA NULTÝ ROČNÍK STOVKY JARNÍM ŠLUKNOVSKEM


Nejsem zvyklý psát nějak moc reportáže. Jelikož se ale blíží jubilejní 20. stovka Jarním Šluknovskem, udělám výjimku. A dokud si ještě něco pamatuju, zavzpomínám na nultý ročník stovky ve Šluknově. Tentokrát z pozice účastníka, nikoliv pořadatele a Egonova pomocníka.

Hned jak se mi dostal do ruky kalendář dálkových pochodů na rok 1993, velmi mě tam zaujala nová jarní stovka ve Šluknově. Stovka v nejsevernějším městě České republiky. Městě, v jehož okolí jsem po mnoho let trávil část prázdnin na dětském táboře pražských Dopravních podniků.

No, tam musím určitě jet. No popravdě řečeno, ten rok jsem nevynechal téměř žádnou stovku konanou v ČR, a tak tam ani nejet nešlo.

Propozice jsem neměl a v kalendáři stálo něco jako "start Šluknov pátek večer". A tak jsem v pátek odpoledne po škole vyrazil vlakem přes Mladou Boleslav a Rumburk do Šluknova. Pro dnešní cestovatele dost netradiční směr, ale bylo to nejkratší a tudíž nejlevnější. Jako žák 8. třídy základní školy jsem zrovna moc peněz neměl. Pouze to, co mi máma dala na kapesném, a to sotva stačilo na startovné a cestu, přestože jsem platil poloviční jízdenku.

Hned v prvním vlaku z Prahy potkávám pár dalších stovkařů a někteří mají dokonce propozice, o které si požádali poštou (můžem být rádi za dnešní internet a informace za pár sekund). Dozvídám se tedy, že start je ve kulturním domě ve vzdálené šluknovské části "Království". Což je od centra Šluknova cca 3,5 km. Náš vlak přijíždí do Šluknova 21:45 a start je podle propozic stanoven na 22:00. Je tedy jasné, že start nemůžeme stihnout. No co, budeme hold startovat o pár minut později.

V kalendáři i propozicích také byla také informace o  tom, že hlavní pořadatel je nějaký pan Egon Wiesner. No a já vůbec netušil, kdo to je? Hned jak jsem tohoto stále veselého chlapíka uviděl, bylo mi jasné, že jsme se určitě na nějaké stovce už viděli. Nicméně tohle bylo naše první oficiální setkání.

Egon byl již tenkrát velký srandista a tak na konci propozic byla také jakási podivná poznámka. "Přeprava účastníků z nádraží ve Šluknově na start v Království bude zajištěna povozem taženým koňmi". To znělo celkem exoticky. Nicméně po vystoupení z vlaku žádné koně, ani povoz nevidíme, a tak mažeme co nejrychleji směrem na start. Později jsem se dozvěděl, že ti koně jezdili pouze v sobotu přes den pro účastníky kratších tras. No co, stovkaři to musí zvládnout pěšky.

Kousek před dosažením kulturáku v Království se proti nám již řítí peloton stovkařů směrem zpět do města. Takže odprezentovat a rychle za nimi. Trasu tvoří tak, jak je v té době na mnohých stovkách zvykem, dva různé 50 km okruhy. Z hlavní mezikontrolou a občestvovačkou v místě startu a cíle. Oba okruhy vedou kolem celého Šluknovského výběžku, každý trochu jinak a na několika místech se křižují. Noční okruh naplánoval Egon dost po asfaltu, ale tu a tam jsou zařazeny i zajímavé terénní vložky.

V sobotu večer dávali tenkrát v televizi italský seriál Chobotnice, jenž jsem v té době se zaujetím sledoval. Abych to stihl, naplánoval jsem odjezd vlakem již odpoledne ve 14:30. To znamenalo zvládnout stovku pod 16 hodin. To už se mi v minulosti několikrát povedlo, ale většinou v okolí Prahy ve známém terénu. Zde jsem to vůbec neznal a netušil jsem, jak těžký bude terén a navíc jsem neměl turistickou mapu, tak jako většina ostatních stovkařů. No uvidíme, pokusím se zabojovat, řekl jsem si.

Ze skupinky z našeho vlaku startuji první, asi s desetiminutovou ztrátou. Během dlouhého průchodu zpět přes celé město se mi podaří předběhnout velkou část startovního pole. Na náměstí ještě rychle mrknu na velkou turistickou mapu a snažím vrýt do paměti základní parametry nočního okruhu.

První živá kontrola a občerstvovačka  je v restauraci v Lipové. Tam dobíhám už jako třetí. Vpředu jsou pouze dva běžci. Petr Hanč z Hronova a Mirek Novák z Mladé Boleslavi. Dávám si pouze rychle razítko a běžím dál.

Další občerstvovačka je v Dolní Poustevně něco kolem dvacátého kilometru. Zde v dálce vidím odbíhajícího Petra s Mirkem od kontroly. Potřebuju se ale napít, přesto bych je rád dohonil. Přece jenom v noci se jde samotnému dost blbě.

Cestou z Dolní Poustevny vybíhám i některé kopce. Vůbec se nepoznávám, jak mi to jde. Prostě už nechci jít sám. V Mikulášovících se to konečně povedlo. Klukům se ale vůbec nelíbí, jak jsem je doběhl. Zrychlují a běžíme v kuse asi 10 km hlava, nehlava. Blíží se konec noční padesátky. Na konci jsou ještě hned za sebou dvě občerstvovačky. Ve Starých Křečanech a u Čítkova mlýna. První probíháme bez zastavení, ale u druhé si musím dát alespoň limonádu. Než ji vypiju, kluci mizí.

Vyrážím za nimi téměř sprintem. Vím, že následuje orientačně náročný úsek v Karlově údolí. Zde mám velkou výhodu. Přesně sem jsem jezdil na dětský tábor, a tak zde znám, na rozdíl od zbytku Šluknovska, každý kámen. Chtěl jsem kluky provést a blýsknout se před nimi, jak to válím s orientací. Jenže zdrhli mně. :-)

Hned na první křižovatce však čekají a vůbec neví, kam. Tak je nakonec provedu. Lesem, kolem rybníka a přes pole do Království.
Sem dorážíme kolem 4. hodiny ranní. To je tedy super čas, říkám si. Plánujeme velkou pauzu na odpočinek a občerstvení. Nechce se nám tahat na druhý okruh baterky. Domlouváme se tedy, že dál vyrazíme až za svítání. A tak máme více než hodinu času.
Od organizátorů dostáváme guláš a čekáme, kdo se objeví za námi.

Asi za 40 minut po nás doráží Michal Klapka a Vláďa Vachek a stěžují si, jak bloudili v právě v Karlově údolí.

Druhá padesátka se zdá o dost náročnější. Vcelku kopce a navíc převážně ve volném terénu mimo turistické značky.

Za svítání tedy vyrážíme. Na hlavní kontrolu se zatím začali trousit další stovkaři.  Nejdříve stejnou cestou jako večer, přes celé roztahané Království do centra Šluknova. Kousek před náměstím potkáváme Egona, jenž se vrací ze značení tratě, co nás čeká. Je vcelku udivený, co tady tak brzo děláme. A to ani neví o naší hodinové pauze.

Vypadá to na pěkný jarní den. Slunečno, ani teplo, ani zima. Prostě akorát na běhání. Hned na začátku druhé části stovky míříme na nejvyšší vrchol Šluknovska "Hrazený". Před dvaceti lety nevedla ještě na Hrazený turistická značka. Postupujeme tedy po Egonově značení. Těsně pod vrcholem této krásné tabulové hory je první denní kontrola. Dolů to zase kluci rozbíhají drsným tempem. Přestávám stíhat i když běžím, co můžu. Hlavně na rovinkách začínám výrazně ztrácet. Během několika kilometrů jsem tady opět sám. Plánovaný vlak snad stihnu, takže jsem v klidu.

Další zastávkou na trase je ona známá restaurace v Lipové, kde jsme byli již v noci. Zde dostáváme celkem nečekaně polívku v ceně startovného. Petr s Mirkem tam ještě seděli. Polívku do sebe vyklopím, tak abych mohl vyrazit s nimi. Podařilo se, vyrážíme opět všichni tři pohromadě.

Dále se jde na další pěkný kopec jménem Špičák. Někde u Špičáku svoje společníky opět ztrácím. Začínám toho mít plné zuby a přecházím do chůze.

Trasa se kolem osmdesátého kilometru vrací obloukem zpět ke Šluknovu do pohraniční obce Rožany, jenž je širší součástí města Šluknova. Tady mě zachraňuje místní samoobsluha. Potřebuji něčím zahnat krizi. Bez váhání si kupuji lahváče.
Ano, už ve 14 letech jsem byl alkoholik. :-)  Již mám vyzkoušené, že to na odbourání zakyselených svalů opravdu funguje.

Odtud se má dle itineráře pokračovat po vlastním značení kamsi do údolí řeky Sprévy. Vlastní značení však nikde v Rožanech nemohu najít. Nevím jestli jsem tu tak brzo, že to ještě pořadatelé nestačili označit. A nebo to snad nějaký vandal strhal? Před obchodem je nástěnná turistická mapa. Ale ani na ní žádné údolí Spévy nenacházím. Ptám se proto místních domorodců, co popíjejí před obchodem. Zpočátku však ani oni nevědí o žádné Sprévě. Nakonec si jeden přeci jen vzpomene. To bude Fukov, vykřikne. Na mapě společně najdeme zajímavý a velmi úzký výběžek českého území, na jehož konci si německá řeka Spree, teče mimochodem až do Berlína, na několik málo metrů zkracuje cestu přes Česko. Podle mapy tedy naplánuji optimální postup na Fukov, sice cestou necestou, ale směr je ideální. A vyrážím do lesů.

Pivo začíná zabírat. Tak se opět rozbíhám a zjišťuji,že to zase docela jde. Nejkratší trasa není až tak ideální, jak se jevila v mapě.
Zarostlý les a louky, bažiny. Navíc stále téměř u hranic. Mám celkem obavy, že někde narazím na pohraničníky. Začátkem devadesátých letech se hranice ještě docela střežila. Chlapíci v uniformách bývají celkem nepříjemní. Ve 14 ještě nemám občanku a tak se bojím, jak jim budu zase složitě všechno vysvětlovat. Proč v tomhle věku běhám sám uprostřed lesa u hranic, a že opravdu nejsem kurdský utečenec. Už jednou jsem s tím měl na stovce celkem problémy. Naštěstí nikde nejsou.

Daří se mi konečně trefit na hlavní cestu od Šluknova na Fukov. Mířím tedy do tohoto vážně bizardního výběžku. Město Fukov bylo zbouráno v roce 1960, po tom co zde po odsunu sudeckých Němců už nikdo nebydlel. Zůstaly pouze ruiny. Výběžek je dlouhý několik kilometrů avšak na šířku má pouze několik desítek až stovek metrů. Na konci fukovského výběžku má být další živá kontrola. Když tam přibíhám stojí tam Petr a Mirek. Ale kontrola nikde.

Jsme asi vážně moc rychlí a kontrola tu ještě není, usuzujeme. Vrátit se musíme zpět stejnou cestou, na  všechny ostatní strany je Německo a o nějakém Schengenském prostoru se nikomu ještě nezdá ani ve snu. Vracíme se tedy zpět do hrdla výběžku a pokračujeme po trase.

Na křižovatce Fukovská brána potkáváme onu kontrolu co měla být na Fukově. Tvoří ji dva mladí kluci, ještě mnohem mladší než já.
Nejspíš členové turistického oddílu mládeže Skaláci ve Šluknově. Dotáhli sem pěšky basu piva a limonád. Navíc tvdí, že jsou zde správně na Fukově. No nevím, asi špatné školení v orientaci.

V další části našeho putování se k nám připojují účastníci těch nejkratších tras. Prodíráme se tedy davem rodin s dětmi a různých výletníků. Nový pochod vytáhl do přírody celkem dost místních lidí.

Blíží se poslední kontrola na vrchu Jitrovník. Stále držíme slušné tempo. Takže rychle nahoru na kopec. Z vrcholu už je vidět cílové Království. V seběhu dolů dokonce diktuji tempo celé naší skupinky.

Do cíle dobíháme tedy jako první.  Přestal jsem sledovat čas a jsem velmi překvapený, když vidím, jak hodiny na věži kostela v Království ukazují tepve tři čtvrtě na dvanáct. Celkový čas je tedy hluboko pod 14 hodin.

V kulturáku je sám hlavní pořadatel velký Egon. Je z našeho přichodu dost v šoku. Stále dokola tvrdí, že to není možné. Prý jsme si to museli někde zkrátit.  Bere si naše papíry s razítkama a více než hodinu je zkoumá. Vážně bez nadsázky to byla více než hodina.

Pak teprve uznává, že máme opravdu všechny kontroly a předává nám diplomy.

Něco po půl druhé odcházíme na vlak. Těsně před tím doráží do cíle další dva nejmenovaní stovkaři. Ukazuje se však, že oni si trasu opravdu zkrátili a vynechali dvě kontroly. Mysleli, že jim to projde a nikdo si toho nevšimne. Egon je ale také kontroluje a jsou mimo hru. Další, kdo absolvoval celou trasu stovky, byli tedy Vláďa Vachek a Michal Klapka. Ti však dorazili až v době, kdy jsme seděli ve vlaku.

Z této stovky jsem odjížděl přímo nadšen. Krásná trasa, především její denní část. Skvělá organizace se spoustou občerstvovaček a živých kontrol. V té době existovalo plno stovek, kde člověk pořadatele vidí na startu a potom až v cíli.

Věděl jsem, že se sem budu určitě rád vracet. Jarní Šluknovsko jsem jako účastník šel poté ještě pětkrát.
Dvakrát s toho Egon zařadil dokonce trasu 200 km ve dvou 100 km etapách. První po Čechách a druhá do Německa. 

V roce 1994 se konala dokonce ještě podzimní varianta, tam jsem taky nechyběl.

Od roku 1998 jsem se zařadil do Egonova pořadatelského týmu. To už je však jiná kapitola.