Asi by byl
trefnější název „Zimním Šluknovskem“ , když jsem se brodil ve
sněhu v Jizerských horách, nebo bojoval se sněhovou vánicí na
Vlčí hoře…
Ale hezky
popořádku, již cesta nočního motoráčku ze Smržovky do Josefova
Dolu dávala tušit, že se něco děje. Vláček byl nabitý lidma
v turistickém. V půl jedenácté večer nás vyvrhl na
nádraží, kdy postával Egon a spol. a po nezbytné registraci
zbývala čtvrthodinka ke startu.
START Josefův Důl - 60
šílenců vyrazilo na trať - foto Egon Wiesner
Ve 23.00 Egon zamumlal, že je start a my jsme vyrazili. Cesta vedla po modré přímo do kopce a dřív než jsem čekal, jsme narazili na první fleky sněhu. Po chvíli jsme běželi po souvislé vrstvě sněhu. Cesta byla poměrně úzká a nedalo se předbíhat. Byl to zajímavý pohled na štrúdl běžců a chodců přede mnou a za mnou, kteří se drápali k vodopádům Jedlové. Koutkem oka jsem zahlédl mohutný proud vody, ale nebyl čas na nic a mastili jsme to dál. Chůze po sněhu nebyla tak hrozná, jak jsem čekal. Dalo se jít po povrchu a člověk se moc nebořil. Ale stejně, nohy ujíždějí do stran, vrávorám občas jako opilý a protože jsem děsný frajer, tak nemám hůlky. Zase jsem je zapomněl doma na půdě a mám tušení, že mi kolena rozhodně nepoděkujou.
Jizerky znám jaké své boty, často jsem tu chodíval a běžkoval, orientace mi tedy nečiní problém. Sice mám na dohled potrhané vláčky pochodníků a vidím kudy jít. Ale ze zkušenosti vím, že v orientaci se raději spoléhat jen na sebe. Už se mi to kolikrát vyplatilo.
Přes Čihadla a
Rozmezí se jde po široké cestě, jde se lépe. Pohoda však skončila
v momentě, kdy jsme odbočili z cesty po žluté na Sněhové
věžičky. Sníh byl rozšlapaný, klouzalo to ostošest. Proti nám běží
dva chlápci, překvapeně na ně koukám a říkám jim: “Co blbnete, kam
to běžíte ?“ Po vzrušené diskuzi se zjistilo, že si spletli
odbočku u vyhlídkové věže a běželi nazpět. Asi byli rádi, že jsem
je navedl zpět. Možná by si chybu uvědomili až v Josefově Dole .
10 km Sněžné Věžičky
1070 m.n.m - na hřebenu je stále plno sněhu - foto
Gábor Hevér
Následovala Černá Hora a Holubník. Před Ptačími vrchy jsem si docela toužebně přál, aby se již objevil nějaký ten flek země a já mohl jít normálně. Sníh zatěžoval mé svalové partie takovým způsobem, že jsem to zatraceně cítil.
Z Ptačích vrchů nebyla jasná cesta dolů. Sice stopy byly, ale bylo jich hodně a různými směry. Po chvilce váhání jsme zamířili po jedněch stopách, ale samozřejmě vedly špatným směrem, přímo do smrkového houští a podél vody. Pokračovali jsme dále a po chvíli bloudění jsme objevili silnici, patřičně promáčení a zdrbaní větvičkami jehličnanů.
Rychle se zorientujeme a vydáváme se směrem na Hřebínek a Bílou kuchyň. Boty vydávaly čvachtavý zvuk a soudě podle obličejů ostatních, nebyl jsem v tom sám.
„To nejhorší již máme za sebou“, pronesl Petr a pokračoval: „To už bude dobrý, dál už sníh nebude“.
Zajímalo by mě, zda si tu větu připomněl, když se v závěru drápal na Malý Stožec, který byl zasněžený po sněhové vánici. Ale o tom později….
Kilometry začaly zase odsejpat a i přes bahno u Poledníku se docela dobře šlapalo. Po Poledníku následoval sestup do Oldřichovského sedla, kde se nacházela kontrola a otevřená hospoda. Konečně první odpočinek !
V hospodě mi
dali na výběr buď bramboráky nebo pivo. Při pomyšlení na
kopce před námi jsem dal radši přednost pivu. V místnosti
hřály kamna, sundal jsem si promočené boty a zahříval jsem se.
Pohoda.
25 km Oldřichovské sedlo -
oraganizátor Petr Malý čeká na první běžce - foto Egon Wiesner
„Jdeme dál,“ přerušil mě ze zasnění Petr a nemilosrdně pokračoval : “čeká ještě hodně kilometrů“. Navlékl jsem si suché ponožky a s nechutí vklouzl do mokrých bot.
Z Oldřichovského
sedla
vyrážíme
na cestu, která vede vzhůru kolem Kopřivníku a Stržového
vrchu na Špičák.
30 km Oldřichovský Špičák
- nekonečné žebříky na vrchol Špičáku - foto Gábor Hevér
Sníh byl již dávno pryč a počasí stále nevypadalo na to, že bude pršet. V této části cesty vládla pohoda. Začalo již také svítat a to se jde vždy lépe. Jen ta zima byla docela velká. A to jsem se domníval, že na Velikonoce by se mohlo v tričku.
Za Albrechticemi
následoval výstup po asfaltce na Lysý kopec, který byl osázen
větrníky. Vydávaly celkem zvláštní hukot. Olaf, který tam byl na
kontrole, tomu musel neustále naslouchat. Nic příjemného.
36 km Lysý vrch - občerstvovačka na polských hranicích - foto Egon Wiesner
Po kontrole následovalo malé občerstvení a již jsme pádili
z kopce směr Graniczny Wierch. Následovala půvabná pasáž
cesty , která vedla po hraničních kamenech. Střídaly se tu louky,
pole a lesy a když jsme vystoupali kopec Výhledy, tak tam opravdu
výhledy byly. Odfajfkovali jsme další kontrolu a následoval sešup
směrem na Václavice. Značení bylo teda nic moc a do jisté míry
jsme šli naslepo. Nicméně GPSka napomohla a došli jsme na devátou
do Václavic. Čekal nás Grabštejn.Někdy mi přišlo, že výškové metry
se nahánějí za každou cenu, což se právě krásně ukázalo u výstupu
na Grabštejn. Nicméně plán cesty je takový jaký je a kolem půl
jedenácté vcházíme do budovy restaurace na nádraží v Hrádku
nad Nisou. Čas tedy nic moc, ba je mizerný, ale Jizerky tím sněhem
to notně zpozdily.
Z nevlídné nádražní restaurace jsme raději zdrhli k hospodě na náměstí. Sice měli ještě zavřeno, ale slitovali se nad námi. Po polévce a pití vyrážíme vstříc druhé polovině pochodu.
U České Brány jsme přešli do Německa, měla tam být kontrola, ale ouha, fixa chyběla. Fotíme sloupek pro důkaz, že jsme tam byli a míříme dál. Cesty byly upravené a necítil jsem žádný problém. Svaly a klouby jsem cítil přiměřeně délce ušlé trasy, ale na cíl jsem raději ještě nemyslel. Byl příliš daleko.
Po Lückendorfu
přišla mohutná skála Scharfensteinu a poté následoval čarokrásný
Oybín.
63 km Oybin - skalní města u Oybinu v dubnové chumelenici - foto Gábor Hevér
Místo opředené mnoha pověstmi a záhadami. Pohled na masív,
který se vypínal nad nádražím byl famózní. Opravdu jsem litoval,
že nemám více času na prohlídku města. Takhle jsem akorát zjistil
na nádraží nadmořskou výšku a již následoval výstup na Hochwald.
První ze série kopců v Lužických horách. Tam nás překvapila
první větší vánice. Sice trochu sněžilo již předtím, ale tohle byl
doslova příval sněhu. Toto aprílové počasí, kdy se střídaly vánice
s jasnou oblohou, nás provázelo až do cíle.
Hochwald byl výstupu po pěkně strmé silnici rychle dobyt. Mířil jsem do restaurace v naději, že si dám něco teplého, ale pohledy kluků říkaly něco jiného. „Až v Krompachu si dáme pauzu.“
„Ach jo“,
povzdechl jsem si a šel jsem zas ven z restaurace. Malou
náplastí byl krásný výhled z kopce , ale to už následoval
sestup po kamenech, které po sněžení nabyly přímo ledové
kluzkosti. Chytal jsem se větví a modlil se, ať sebou někde
nešvihnu.
66 km Hvozd - vedoucí
čtveřice zbíhá nebezpečnou cestou z Hvozdu - foto László Barta
Pod Hvozdem cesta nabyla na normálnosti a brzy přišel Krompach.
V hospodě, kde byla kontrola, jsem si dal polívku a čaj. Tato kombinace mě postavila na nohy a po pár minutách za jasného počasí razíme dál. U Krkavčích kamenů nás zasáhla další vánice. Skoro jsem neviděl na cestu. Podobným způsobem to pokračovalo ke kopci Luž. Když jsem ho viděl poprvé z dálky, škádlil jsem Petra, že na tento kopec určitě půjdem. A Petr mi s úsměvem odpovídal, že v tomhle případě končí.
Když jsme stáli na parkovišti a vzhlíželi směrem ke kopci, díval jsem se na Petra. Tvářil se zavile a mě docházelo, že se opravdu půjde nahoru. „Brr“, oklepal jsem se a raději zamířil ke kontrole, která se právě nacházela na parkovišti. Plápolal tam oheň, lidi si opékali buřtíky, popíjeli pivo a já v duchu zuřil. Taková pochoutka a oni mi ji nabízejí před tím vražedným kopcem!
Stálo mě to hodně
úsilí, ale přemohl jsem, dal jsem si jen sušenku a vyrazil jsem na
kopec. Petr s Martinem kdesi vepředu a já zas šlapal svoje
tempo. Tvrdě kopec odrážel náš útok, dokonce se nás pokoušel
odehnat pomocí sněhové vánice. Ale my jsme odolali a konečně kopec
byl náš. Nahoře však vládly bohyně větru, příšerná zima, zuby mi
drkotaly ostošest.
75 km Luž - megakrpál po hranici absolvovali někteří již za tmy druhé noci - foto Gábor Hevér
Dal jsem se na ústup a zamířil z kopce po červené směrem na Ptačinec. Pohled západním směrem dával tušit, že se blíží noc. Slunce pomalu počínalo zapadat a hrálo si s barvami na obloze.
Kluk z kontroly pod kopcem Luž nás ujišťoval, že již nás nečekají další kopce, ale i ty malé výstupy jako na Pětikostelní či Pěnkavčí vrch dávají zabrat. A kluci, kteří mě doprovázeli celou cestu, začali zrychlovat. Po sestupu v Jedlové u nádraží jsem jim řekl, ať jdou dál. Nemělo smysl aby na mě někde neustále čekali.
V hospodě jsem si dal fantastický boršč a zvažoval jsem další postup. Byla osmá hodina večerní, čekalo mě ještě 30km do cíle. Byl jsem si jistý, že dojdu, otázkou bylo kdy. Původní odhad, že o dojdu půlnoci, padl. Odhadoval jsem to na druhou hodinu ranní a to jsem netušil, že realita bude jiná.
Vyrazil jsem z hospody cca 20 minut za klukama a upaloval do kopce. Byla značná zima, určitě pod nulou. Terén byl kluzký a neustále jsem se měl na pozoru. Cesta vedla na k odbočce na Malý Stožec. Když jsem se drápal do kopce, do toho se dala další vánice a já stál před cedulí s upozorněním, že cesta vede přes suťové pole.
„No to je skvělý“, pomyslel jsem si. „To si akorát tak rozbiju hubu na těch přiblblejch šutrech.“
Bylo to ošklivé, neskutečně to klouzalo. Jenže kontrolní bod byl na vrcholu a sám se ten papír nevznese. Po chvilce jsem zjistil, že na mě někdo svítí seshora. Koukal jsem překvapeně na kluky, se kterýma jsem se rozloučil v hospodě.
„Co blbnete“, ptám se.
„Tak pitomej kopec jsem ještě nelezl, strašně to klouže a nemohli jsme najít kontrolní bod. Musíš obejít vrcholek a pokračovat dozadu. Strašně jsme se zdrželi, mažeme dál“.
„No to je hezký, doufám že ho najdu i já“, pomyslel jsem si a vydal se vzhůru.
Stále sněžilo a já
šátral úzkým paprskem světla z čelovky po kontrolním bodě.
Všude skála a také dost nepříjemné hloubky. Po deseti minutách,
kdy nervy pracovaly ostošest, jsem konečně našel kýžený sloupek
s fixou. Následoval nepříjemný sestup a když jsem dole
vydechl úlevou, potkal jsem kluka s holkou z Maďarska,
se kterýma jsem se vídal po celou dobu trasy. Poradil jsem jim
kudy na vrchol a vrátil se zpět na rozcestí.
88 km Malý Stožec -
jeden z vítězů Honza Suchomel slézá suťovým polem - foto László
Barta
Odtud vedla široká cesta na Chřibskou a s výjimkou mylné odbočky na vyhlídku Hraběnčin skok, jsem neměl problémy s orientací. Litoval jsem jen, že je tma a tudíž si nemohu vychutnat pohledy na lomy u Vápenky. Snad někdy jindy za světla.
Do Kyjova jsem dorazil již dost unavený, gely a drinky již příliš nepomáhaly a tak jsem sáhl do železných zásob pro zkumavky. Uff, je to utrejch, ale účinný.
Výstup na Dlouhým a Vlčím dolem směrem na Vlčí hory byl hezký. Lesy byly tmavé, nikde živáčka, všechny domky tonuly ve tmě a já si představoval, jak se zde v opuštěných krajích prohánějí vlci a vyjí na měsíc.
„Blbnu“, pomyslel jsem si a soustředil se raději na hledání cesty. Přes Vlčí horu, obec jsem zamířil na Vlčí horu, vrchol. Těšil jsem se, že si vyndám termosku s teplým čajem a piškoty. Jenže sotva jsem na vrcholu sundal batoh z ramen, opřel se do mě ledový vítr a začalo hustě sněžit.
„To fakt nemá cenu, doprdele práce“ a vztekle jsem si hodil batoh na záda a zahájil sestup.
Kolena se začala docela ozývat, utišoval jsem je prohlášením, že cíl je blízko. Ať to proboha vydrží.
Z Panské následoval sestup po silnici do Starých Křečan a poté výstup na Nové Křečany. Na konci vesnice jsem odbočil doprava a najednou jsem zjistil, že mi chybí posledních 3,5km do cíle !
Poslední kilometry jsem si fakt užil. Sice unavený, povídal jsem si sám se sebou, nohy tahal stěží za sebou, ale bylo mi líto, že pochod končí. Šel jsem krajinou tmoucí, nikde ani světýlko. Byl jsem sám.
V kempu bylo všude zhasnuto, jen v jedné budově svítilo slabé světýlko. Otevřel jsem dveře a vidím Olafa roztaženého na posteli s otevřenou pusou a lehounce pochrupoval. Dumal jsem, zda ho mám vzbudit. Ale tu se probral a říká mi :“ Jéje, ty jsi tady ?“
„Ano, jsem tady.“ pošeptal jsem a Olaf mi říká: „Tak to je slušný, jsi sedmnáctý a čas 28:36.“
111 km CÍL - Camp
Valdek - foto
Dušan Petráš
Ráno , když jsem mířil na vlak a loučil se, tak mi Olaf povídá :“ Měj se a dík za účast.“ Pobaveně jsem se na něj podíval a říkal jsem si, že bych spíš já jim všem měl poděkovat za hafo zážitků a fajn strávený víkend.
Všem organizátorům
Jarním Šluknovskem velký dík !
